z Vltavského kraje


Pod maminčinou sukní je nejlíp

27.06.2014 15:54

Tak a jsem zase tu!

Tentokrát s dlouhou odmlkou, která byla způsobena cestováním a nabitým programem... Páníčkové se s tím nemazlej a můj diář se plní šíleným tempem..blbý je, že si všechny termíny zapisuju zpětně, protože mě, se tady přece dopředu nic říkat nemusí, že jo...

No, jak už je vám asi jasné, opět jsme navštívili domovinu - naši rodnou hroudu. V Německu byl svátek a páníčkové proto rozhodli, že pojedeme v ten volný den, protože určitě všichni vyrazí den předem po práci a budou zácpy...tento plán se ukázal jako velmi promyšlený, ovšem špatný. Cesta byla snad mým nejpříšernějším zážitkem, v jedné z několika zácep jsme ztratili dobré 2 hodiny... Z mé rozhledny vzadu jsem to celé s velkým znechucením pozoroval a nádaval na provoz... ovšem potichu a jen pro sebe. Páníčkové vytušili,že si to neužívám a sem-tam mi přistálo něco dobrého.

No dojeli jsme nakonec o dost déle a jako první překvapení naší cesty jsme nocovali jinde než obvykle. Páníčkové nám našli nové místo k přespávání. Je to baráček se zahradou a novým kámošem u sousedů! Hned po příjezdu jsem se se všema seznámil. Pan domácí je příjemný člověk páníčkova věku (takže už lehce za zenitem, hihi) a zahrada je báječně velká. Sousedovic hlídač se jmenuje Dusty a je proti mně trochu lehčí váha... no trochu... asi jako tank vs motocykl bojové pěchoty, tudíž mám lehce navrch v tělesných soubojích, ztrácim ale při lítání po zahradě a to především v ostře řezaných zatáčkách... kdy se moje zadní náprava vždy sveze  do smyku.

Druhý den jsme šli ven. Druhé překvapení byl les, který je hned za barákem. Sice to není rovina jako v Německu, ale jinak všude dost prostoru a porostu ... našli jsme tůň! Jsem spokojen!

 

Na barvu vody nehleďte, trochu jsem se rozvášnil a zvýřil dno...

Další den jsme opět skočili do auta frčeli (pro mě) neznámo kam... Mé překvapení bylo o to vetší, když jsme vystoupili u mamky! Tak dlouho jsem ji a její smečku neviděl... Když na mě promluvil při přivítání mamky páníček, trochu jsem se neovládl a zavlhčil mu boty... to se mi nestalo už hodně dlouho... ale nešlo to ovládnout. Vítání bylo veliké a dlouhé. Opět jsem viděl všechny kouty, které jsem jako prcek prozkoumával a cítil jsem se jako ryba ve vodě. Byli jsme venku na procházce, bylo krásně, no prostě paráda. Po příchodu jsem dostal baštu a pak už jsem prostě neudržel otevřený oči a pod stolem večeřejících páníčků jsem to zalomil. A zde přichází třetí překvapení! Když jsem se probudil, páníčkové tam nikde nebyli! Malinko jsem spanikařil, ale přítomnost mamky a jejich páníčků mě uklidnila. Noc jsem sice přečkal, ale pořádně se nevyspal. Pořád mi vrtalo hlavou proč mě páníčkové nechali samotného u mamky... to se ještě nikdy nestalo. Ráno pořád nikde nikdo. Byli jsme venku, byla bašta a páníčkové pořád nikde. pomalu jsem se začínal smiřovat s tím, že buď vyhlásím protestní hladovku (což nevím, jak dlouho bych vydržel... několik hodin? den?), nebo se smířím s rolí rozmazlovaného mazánka páníčků mamky (což byla ta lepší varianta), pokud se páníčkové již nikdy nevrátí... Naštěstí jsem se dočkal a páníčkové dorazili na oběd... jak jinak, hlad je přitáhl zpátky... jsme všichni stejní...

Ten den jsme šli po obědě ven a přišlo čtvrté překvapení. Na odpolední dlouhé procházce jsme vyrazili k vodě... k hodně rozlehlé vodě... a já už umím plavat! Mamka mě to naučila, resp. jsem to od ní okoukal. V zápalu hry, lovení klacíků a poměrně teplého počasí jsem se odvážil i tam, kde mi nohy nedostanou na dno. Byl to poměrně riskantní počin - uznávám, mám ale pro strach uděláno a navíc umím na poměrně dlouhou dobu (několik sekund) zadržet dech. Kdyby něco, páníček by pro mě určitě skočil... sádra nesádra... No prostě plavalo se s mamkou parádně. Jako dva bobři...

Po procházce jsme se přesunuli ven ke grilu a do dlouhých nočních hodin popíjeli, jedli a povídali... ano, tušíte správně, to vše dělali jen páníčkové. Mně z grilu nic nespadlo, víno jsem nedostal a vtipům páníčků jsem nerozuměl. Tak jsem si aspoň blbnul s mamkou. Taky mě cvičil malý páníček Kryštůfek, který ještě nechodí ani do školy, sice na mě mluvil jenom česky, ale docela jsme se sehráli. Neustále jsem hlídal páníčky, aby mi zas neudělali nějakou kulišárnu a nezmizeli.

Druhý den proběhlo ještě jedno dlouhé poznávací prozkoumání okolí mamčina bydliště a pak přišlo loučení... nemám rád loučení.. No, aspoň že máme spoustu fotek. Mrkněte sem.

Pak jsme frčeli zpátky do Jablonce a přišlo další překvapení. Páníčkova rodina a hospodaaaa. Odpočinul jsem si jako již tradičně pod stolem, trocha mazleni a spát.

Další den se frčelo domů. Tentokrát byla cesta už o dost příjemnější, po příjezdu jsme ještě stihli krásně procházku v lese..doma je prostě doma. Odpočíval jsem a užíval si pěkného počasí, až přišel čtvrtek a můj oblíbený výcvik agility. Cestu autem už jsem byl lehce nedočkavý a zpíval mou ódu na agility. Po příjezdu už začal bez okolků konečně výcvik a já si to užil od začátku až do konce. Jedinou nevýhodou bylo vedro, ale i to jsem zvládnul občasnou krátkou meditací ve stínu mezi jednotlivými výcviky.

Sandra mě za můj výkon mooc chválila. Na hovíka prej supr.

Pár foteček. Jsem tam i se Sandrou..

Chyť si mě...

Parkůr.

Parkůr.

Cvičák.

Cvičák.

Cvičíme opuštění Áčka se zadníma v zóně.

Obíhání kuželů.

A zasloužený relax.

 

A co z toho všechno plyne? U mamky je krásně, plavu jako vydra a moc mě to baví, jsem aspirant na šplhouna v agility a páníčkové jsou bezva...jen už prosím zase chvilku nikam nepojedem, že?

V neposlední řadě děkujeme Kaštánkovým za neuvěřitelný chovatelský servis nejen pro mě, ale i pro moje páníčky. Děkujeme!!! Vůbec se nám nechtělo domů.

Mějte se krásně!

Baďouš

PS: se spožděním ještě přídávám víc fotek z Klubové výstavy - zde.

 

 

—————

Zpět