z Vltavského kraje


Prázdniny a zase jedno stěhování

01.11.2015 10:00

Během prázdnin jsme si užívali báječného počasí. Tohle léto se opravdu vydařilo a já opět dostal pocítit krutosti severského pařáku. Některé dny byly tak horké, že jsem ani nevycházel ven. Bylo fajn, že poblíž naší boudy bylo kam smočit kožich, když bylo nesnesitelně. Při procházkách jsme tedy pravidelně směřovali k vodě, kde jsme nacvičovali skoky do vody, plavání do středu rybníku a zpět na čas, lovení klacků z vody, nebo jak splýváním dojet co nejdál od břehu - v této displíně nejsem úplně zdatný... Moje teorie je ta, že odpor mého kožichu je tak velký, že se neslučuje s fyzikálním zákonem a samonosnosti kožichu ve vodě dané třením chlupů o molekuly vody v rybníce. Tuto záležitost dál studuji a začal jsem na toto téma psát diplomovou práci.

No, aby toho nebylo málo, když už bylo to léto, chodili jsme na cvičák a jezdili po návštěvách a výletech. Páníčkové nešetřili ani sebe, ani mě a tak jsme měli o program postaráno. Na cvičáku bylo celé léto krásně a tak jsme se snažili mít pravidelnou účast. V rámci studia a rčení "těžko na cvičišti, lehko na bojišti" jsme to pojali jako přípravu časy budoucí. Pár fotek z našeho cvičákového drilu najdete ve fotogalerii zde.

Chlupatý MIG21 v letu..

V rámci zmíněných návštěv, jsme navštívili několikrát jak páníčkova bráchu s rodinkou, kde jsem dostával poměrně slušnou lekci v trpělivosti od jejich lidských štěnat...

... tak paničky babičku, kde byla opět pohoda a s páníčkem jsme si procvičovali povely z okna na zahradu.. :-)

No a největší překvapení nastalo, když mi bylo v červenci oznámeno, že pojedu na dovolenou. A bez páníčků. Nejdřív jsem se trochu čertil, ale když mi páníčkové oznámili, že pojedou někam, kde teploty dosahují až 40°C, tak jsem to vyhodnotil jako sebevražednou misi, která nemá s odpočinkem nic společného a začal se velmi těšit na můj relaxační pobyt...ano, tešil jsem se, protože jsem vyrazil za mamkou! A to na celých 12dní! Bylo to úžasné, protože byla sranda, s mamkou jsme se vylítali a hlídali jsme společně její boudu. Její páníčkové jsou prostě báječní a cítím se u nich jako doma...ono to tam vlastně tak trochu moje doma je, protože jsem se tam narodil. Všechno jsem poznal a náramě jsem si to u nich užil. Přiznávám, po páníčkách se mi stýskalo... ale to jim po mě taky. Dostávali každý den fotky a videa o tom jak se mám...Vítání bylo taky podle toho intenzivní a dlouhé. Páníčkové přijeli úplně jinak zbarvení, trochu se podobali barvou mému obličeji, ale já je poznal stejně po čuchu už na dálku.

No, léto bylo prostě bezva a nenudil jsem se ani chvilku.

Všemu byla nasezena korunka, když mi v srpnu oznámili, že se budeme opět stěhovat. Nenesl jsem to úplně s libostí, ale co se dá dělat. Nejdřív jsem si totiž myslel, že to zas bude stěhování jako posledně, ale ve výsledku to bylo v pohodě. Přestěhovali jsme se totiž jen o cca 1 kilometr daleko, takže jsem stále v dosahu svého rajonu. Navíc mě do nové boudy vzali předem, abych se ktomu vyjádřil. Když jsem zjistil, že to bude celé jen moje a budeme tam sami, neváhal jsem ani chvilku. Zahrádku máme sice malou, zato bouda je veliká a občas mi dá dost práce ji celou uhlídat...

Takhle to vypadalo, když jsme převezli poslední věci a nastěhovali se.

Tak to by bylo shrnutí prázdnin. Když už jsem myslel, že po stěhování si chvilku oddychneme, přišla další novinka. Hned po stěhování nadešel čas odjezdu...na výcvikový tábor speciálních jednotek chlupatých parťáků. Ale o tom až v následujícím článku.

Badík

—————

Zpět