z Vltavského kraje


Stěhování, zabydlování, tábor, válečné zranění...

10.08.2014 19:42

Moc vás všechny zdravím!

Mám za sebou dva perné týdny, které naprosto změnily můj život a posunuly mne do další etapy. Musím se s váma o vše podělit. Předem upozorňuji, že to bude dlouhé čtení, tak se pohodlně usaďte, případně se dojděte ještě radši vyčůrat a vemte si k tomu nějaké to domácí žvýkání. Pojedeme ve velkém stylu, byla to totiž jedna šílená jízda!

Vše začalo už na konci července, kdy jsem jel s páníčkama na výlet do Saltzkottenu. Je to takový malý městěčko nedaleko místa, kde jsme v Německu bydleli... ano, opravdu používám minulý čas... ale popořadě. V Saltzkottenu je toho poměrně dost k vidění. Když pominu věci co zajímají páníčky, za sebe můžu doporučit poměrně slušně provoněnou trávu u náměstí, kde jsem si dal dva masivní kotouly. Taky doporučuju okolí solný stěny, kde byla poměrně silná koncetrace psích kolegů, takže jsme si obstojně pokecali.

Salzkotten

Voda u solné zdi

Já, páníček a velké kolo...

Den po návštěvě toho místa páníček začal odnášet spoustu věcí z bytu a nakonec odjížděl s uplně narvanou plechovou boudou až po střechu pryč. Hned druhý den byl ovšem zpátky. Měl jsem velkou radost, ale cítil jsem z obou páníčků zvláštní neklid. Což se potvrdilo hned ten den odpoledne, kdy se začaly vynášet i další věci z bytu ven... nebralo to konce a já prostě nebyl schopný pochopit, kam to všechno nosí. Navíc mě nechtěli pustit z bytu ven.Vše vyvrcholilo až rozložením mé boudy. To už jsem nevydržel a trochu se ozval. Páníčkové mi vysvětlili, že už nadešel čas opustrit Německo a vrátit se do Čech. Vím, že se o tom doma mluvilo už dřív, ale nevěnoval jsem tomu zvláštní pozornost. Stalo se to ovšem realitou. Vše mi definitivně zapadlo do sebe, když jsem viděl tu boudu, kterou páníček přijel... došlo mi okamžitě, kam všechny ty věci nosili..

No, když už jsme tedy jeli nadobro do Čech, rozhodl jsem se, že pořídíl alespoň pár fotek z naší cesty. Prý dnes hodně frčí tzv. selfie, tak jsem se o jedno pokusil. Kvalita nevalná, ten telefon, se mi dost blbě držel v packách...

Taky jsem se rozhodl, že si zkusim řazení a řízení, protože mi bylo jasný, že je to asi jedna z mých posledních příležitostí.

řadím...

Pauza na benzínce...

Cesta proběhla hladce a v rozumné době jsme dorazili domů..do nového domů.. ano, ihned mi docvaklo, proč páníčkové sehnali to nové bydlení v domku se zahradou... Pro všechny, co jsou zhrozeni mým cestováním vpředu - prostě jinde nebylo místo. Všechna pravidla bezpečnosti byla dodržena a já poměrně podstatnou část cesty pobýval v bezpečí...

Doma nastalo hned ten den poměrně obstojné dusno. Vybalování, zmatkování, hádky, bědování nad nedostatkem místa... radši jsem to pozoroval z povzdálí. Páníčkové ovšem překvapili, když přivezli hned další den novou skříň... No přivezli..byla v rozloženém stavu, takže bylo nutné ji složit. A protože už nebylo moc času, vzhledem k tomu, že za dva dny jsme vyráželi na tábor (o tom také později), páníček se rozhodl, že ji prostě sestaví ještě ten den. A jak řekl, tak taky udělal. A přátelé, zde bych se rád trošku pozastavil. Páníček se rozhodl provést sestavení přímo v ložnici. V mojí ložnici...  Skvělý nápad, ovšem ne zas tak moc, když je tam hromada jiných věcí. Nu, po čase mu to došlo. Snažil se co to šlo. Já mu věrně pomáhal, rozbaloval jsem krabice a dělal z nich menší, aby se lépe odnášely do popelnice a nezabíraly tolik místa. Taky  jsem zalehávál jednotlivé části skříně a tahal za pytlík se šroubkama... Prostě kutil Tim, teda Báďa. V trenkách sestavoval páníček vše poctivě, až z něj tekl pot. Chtěl jsem si s ním udělat ještě jednu selfie, to už mi ovšem zakázal... safra.. Asi ve 2h ráno bylo skoro hotovo. Poslední drtky dodělal hned jak se probudil. Slib a plán tedy splnil, a jak sám říká, všechen ten pot a krev za to stály. Nevím proč mluví o krvi, když jsem žádnou neviděl, ale neřeším to.

Hned další den po skříni následovalo ještě shánění poslední věcí a příprava na tábor. Tábor organizovala Vlaďka a já se na něj hrozně moc těšil. Účast přislíbili všichni známí kámoši. Přiznám se, že jsem čekal poměrně dobrou akci, ale že to bude tak super, to by mě nikdy nenapadlo. Celý tábor byl plný výcviku, stopování, obran a taky spinkání a paření všech páníčků. Někdy večer kalili tak, že se skoro nedalo spát. Taky se hrálo denně několik divadelních představení, velmi zdravím ochotnický sbor divadelníků od Karlových Varů... Celá akce měla ovšem i pár tmavších okamžiků. Především bych zmínil mé poměrně dost vážné zranění pravé přední packy. Vyrazili jsme na venčení a lítání se Sthellinkou a taťkův páníček vypustil tátu ven. Rozletěli jsme se se Sthellou k němu, že si zablbnem spolu. Táta ovšem trochu přehodnotil situaci a pokusil si mě podřídit. Vzhledem k tomu, že už nejsem žádnej usmrkanej čumák, nehodlal jsem ho nechat na mě sedět. Nejen, že mi to nebylo příjemný, ale taťka přeci jen něco váží a jak na mě seděl, dost blbě se mi dejchalo... Navíc mi přisedl chlupy na pupku a tak jsem se rozhodl mu trochu vzdorovat. Celá situace se ovšem nakonec zvrtla v litější boj, který skončil kousancem v mé pacce... Krve ze mě bylo jak při pitvě a měl jsem to opravdu ošklivé (pozn. páníčků: tady Badík dost přehání). Ocitl jsem se v podstatě na hranici mezi životem a smrtí, kdy jsem viděl světlo na konci tunelu (pozn. páníčků: tady už Badík přehání opravdu hodně). No, naštěstí jsem použil veškěrou sílu mého duchovního Chi a dostal jsem se zpět. Naštěstí byl na táboře ne jeden zdravotník a Soňa M., znalá moderních léčebných postupů mně to vyčistila a zavázala... Moc Soně ještě jednou děkuji. Myslel jsem, že již ten den budu jen odpočívat v páníčkově posteli a regenerovat.. Ovšem chyba lávky. Páníčkové usoudili, že se mi nic nestalo a vyrazili jsme ještě na obrany a poslušnost... Musím přiznat, že to opravdu tak zlé asi nebylo, protože jsem všechno ustál bez problémů.

Zraněný...

Po zbytek tábora se mi už nic nestalo, krom malého incidentku s poloségrou Lessinkou, která nemá moc ráda cizí psy... trochu na mě během výcviku překvapila, ale nedal jsem se... Páníčkové zasáhli rychle, jen paniččina ruka trochu odnesla můj bojový zápal... pardoooon... už jsem to mazlením vyžehlil. Na táboře jsem se naučil mnoho nových věcí, bylo to moc fajn. Velmi dobrou věcí bylo to, že mezi výcvikem jsem hodně odpočíval. Nechávali mě spát, abych nabral sílu. Je pravda, že to celé bylo dost náročné jak psychicky, tak fyzicky. Kompenzace spánku na páníčkově posteli to vše ale bohatě vynahradila.

Hlavní výcvikáři byli super a moc mě to všechno bavilo. Poznal jsem tam spoustu skvělých lidí a ani trochu se nejen mě, ale ani páníčkům nechtělo domů.

Pár fotek z výcviku (děkuji Vlaďce).

A pár z obran...

Bohužel ale vše uteklo poměrně rychle a nadešel čas odjezdu. Cesta domů byla dost nudná a horká. Hned po příjezdu domů jsme šli ven a já měl velkou radost, že jsem doma. Druhý den ráno jsme šli s páníčkem ven a já si způsobil další zranění... Letěl jsem v lese a trochu neodhal překážku. Narazil jsem mým svalnatým hrudníkem na pařez a odřel jsem si chlupy na pravým hrudním svalu. Ani jsem nekníkl (pozn. páníčků: tady Badík nemluví úplně pravdu), ale doma mi našli v chlupech krev, tak mě prohlídli a zjistili co se stalo. Rána byla vyčištěna a vydezinfikována. Můj návrh, že si to sám zašiju jehlou a silonovou nití bez umrtvení byl okamžitě zanmítnut s tím, že to nic není a je to jen škábanec... Svůj Rambo nůž i s kompasem a šitím, jsem tedy opět uložil pod svůj polštář...

No, tak to by asi bylo vše. Zase jsme doma, páníčkové ještě vybalují, rovnají, panička vyprala už dvě plné pračky a žehlí...a já... se válím, hlídám a vše pozoruji, zlobím... a spím, jím a lítám venku. Zaslechl jsem ovšem něco o tom, že již brzy začneme cvičit v rámci navázání na to, co jsem začli na táboře. Tak uvidím, kdo z nás bude mít větší nervy... :-)

 

No a vlastně ještě jednu věc bych tu měl... Dnes je to právě rok, co bydlím u páníčků. Ti, kdo čtou tyhle stránky poctivě, vědí, že jsme toho spolu zažili strašně moc. Moc děkuji všem věrným čtenářům, ale i těm občasným.. A tady máte malinké porovnávačky, aneb tak jde čas = 1 rok.

Mějte se všichni krásně!

A ještě jednou děkuji všem na táboře za krásnou společnost a Vlaďce za to, že vše zorganizovala a pozvala mě!!!

Pááá, Baďouš.

 

 

—————

Zpět