z Vltavského kraje


Stopařský víkend, aneb říkají mi Kosmodisk©

22.04.2014 18:41

Ahoj všichni moji milí čtenáři!

Mám za sebou náročný víkend, tak píšu hned, jak je to možné. Dřív to prostě nešlo. Hned jak dočtete článek bude vám jasné, že si nevymýšlím. Ale vezmu to hezky popořádku. Na tento víkend jsem se moc těšil. Páníčkové mi totiž už dopředu oznámili, že se pojedeme učit stopovat. Nemohl jsem se tedy dočkat čtvrtka, kdy páníček přišel z práce, zabalili jsme věci a vyrazili směr ČR. Cesta tentokrát neprobíhala jako obvykle, ale táhlo se to jak smrad z uleželých rybiček... Hrůza... ještě, že jsem nemusel řídit...

Hrůza...

Po urputné cestě a mém vydatném soustředění v nové kennelce na zadních sedadlech, která je mimochodem luxusní a pohodlná v porovnání s předchozím řešením postroje a pásu, jsme konečně dorazili do Jablonce. Už byla pokročilá hodina, tak si páníček dal jen jedno zdravotní pivo, šlo se ven a pak spát. V pátek jsme pak konečně vyrazili do Světlé pod Ještědem, kde už nás čekal velmi příjemný koordinátor a organizátor celé akce - Miroslav Pospíšil. Ubytovali jsme se na pokoji a přišla první zrada... páníčkové mě opustili a šli si do přilehlého penzionu užívat společenské akce. Páníček mi sice vysvětloval, že prý je to jen soustředění a teoretická příprava na druhý den, mohl mě ale takového oblbování ušetřit. Přišli se na mě totiž podívat po nějaké době a z páníčka to táhlo jak z lahve od piva, kterou nedávno zapomněl umýt a já si k ní nedopatřením čuchnul... Tak jsem se naštval a při jejich pokusu o opětovný odchod už jsem stávkoval. Připravil jsem páníčkům překvapení v podobě mé odvahy. Bydleli jsme totiž v patře se zašupovacími dveřmi. Navíc tam vedly děravé schody, které byly kluzké a zábralí bylo neúplné. Poprvé jsem se bál (a i panička) nejen projít dveře, ale i sejít dolů. První dvě cesty mě tedy páníček snesl... Když chtěli ale večer odejít beze mě, naštval jsem se... a nejen, že jsem si otevřel dveře (přesněji jsem je prorazil čelem), dokonce jsem sešel ty schody... Za normálních okolností by to nevadilo, ale dole bydlela Arwenka Elibuky, které jsem se úplně nazamlouval... už je to dáma a nemá chuť se prý se mnou zahazovat. :( Páníčkové na mě ale vyzráli, protože mě vzali ven a dali mě do auta. Sami se pak vrátili se zase do penzionu na přednášku. V autě už mi nebylo tolik smutno, protože je moje... a rozhodl jsem se ho tedy hlídat... s maximální ostražitostí jako vždy. Přišlo mi, že páníčkové přišli po chvilce zpět, ale zřejmě to nebyla zas až taková chvilka, protože z páníčka už netáhlo jen pivo... no šli jsme se ještě projít. Pak už se šlo konečně spát... a všichni hezky do jedné místnosti!

Ráno přišel poměrně brzký budíček, ranní procházka a cesta... opět do auta! Safra! Páníčkové si došli na snídani a pak se šlo konečně na stopy! Páníček nevypadal vůbec dobře... neměl zdravou barvu, ani obvyklou dávku humoru... v podstatě byl rád, že jsme šli. A velmi oceňoval vítr, který foukal... silný vítr... Byl tak vlastně jedinným účastníkem celé party, který byl rád, že fouká...ostatním to vítr dost kazil.

První stopy byly fajn. Začal jsem hezky od píky - tedy pachovým čtvercem. Páníčkové mě nejdřív přivázali ke stromu a šli na poradu a získat pokyny. Já mezítím v naprosté pohodě čekal, jen jsem na ně neúnavně volal, že jsem v pořádku a ať jsou klidní.. :-)

Takhle vypadali mí kolegové...

A takhle já.. Volám na páníčky, že je vše OK.

Páníček mi pod dohledem našlapal čtverec, do něj nasypal dobroty a po nějaké chvilce se šlo na věc. Když jsem páníčka viděl, byl jsem rád, že mi k těm dobrotám nehodil ještě přídavek z předešlé noci... Nakonec to zvládl a mohli jsme začít. Byl jsem "trochu" nedočkavý... Asi to bylo trochu i hladem, ale hlavně tím, že mě stopování moc baví.

Páníček chystá čtverec...

Přícházíme...

a páníček pouští draka... dobře v tom větru lítal :)

A jdeme na to..

čmuchááááám...

Bylo to bezva. Sice jsem ještě párkrát vyjel čumákem ven, ale jinak prý na zahřátí dobrý. Pak jsme se odebrali zpátky k ubytku odpočívat. To už bylo páníčkovi dobře. Odpoledne se konalo druhé kolo stopování. Přesunuli jsme se na jiné místo, foukalo výrazně méně (tentokrát byl rád už i páníček) a bylo tam fajn. Druhý čtverec už jsem byl pochválen o něco víc. Prý bylo znatelné zlepšení. Večer šli páníčkové trsat a hrát si na společenský večer a mě nechali opět na pokoji. Tentokrát mě zase přechytračili, protože mě zavřeli do malého pokojíku, který měl pevné dveře. Dostal jsem tam ale páníčkovu voňavou (v lidské řeči propocenou) mikinu a tak mi tam nebylo tolik smutno. Navíc mi při odchodu dali paštičku... té podlehnu vždy. Když se večer vrátili, měl jsem šílenou radost. Až jsem z toho cvičil  jak divej - rozuměj, přesně, rychle, s radostí, bez odmlouvání... Páníček se tentokrát dokonce hlídal a tolik nesmrděl. Také to bylo ráno na něm znát. Ráno jsem páníčky probudil s láskou... podařilo se mi nenápadně vlézt do peřin - to se mi doma nedaří, pěkně pomalu a potichu, nožka za nožkou ...

Páníček nejdřív viděl tohle

což mu prý objasnilo vznik tohoto

Poté zas na chvilku usnul, aby se opět probudil a viděl toto..

Pak zase usnul a vzbudilo ho až mé hlídání hluku venku..

Ten hluk byl zpěv ptáků... i tak to bylo podezřelé..

Když se páníček úplně probral, lehl jsem si a mazlil se s ním...  trochu víc mi za zády překážela panička, tak jsem se "lehounce" vzepřel (abych ji shodil z postele)... a hlavně v bedrech jí podepřel a v tom zaznělo:" Seš snad Kosmodisk, nebo co? " ... tak mi říkají Kosmodisku© ... No... hlavně, že mě mají rádi. Druhý den přišlo na řadu opět stopování... a další čtverec. Tentokrát jsem již byl 100% koncentrovaný a zapálený... s pěknými návraty zpět a s celkem slušně profuněnou výdrží (myslím k 8 minutám) a tak jsem vysloužil pochvalu... Dostali jsme pokyny, hlavně jak a co (navádění, označování, návraty, ukončování...) přesně doma cvičit jak vést záznamy a tím náš výcvik skončil... Budeme tedy trénovat.

Odpoledne přišla na řadu lahůdečka. Přestěhovali jsme se do jiného pokoje na penzionu, kde bylo moc hezky a odpoledne vyrazili na obrany. A tuhle hru já miluju, i přesto, že se mi jí moc nedostává - (a už vím i proč... je to v DE jen pod záštitou klubů) Pan figurant byl fajn protihráč a říkal mi mimino (páč jsem byl nejmladší účastník) ... což na mě fungovalo a tak jsem mu ukázal co ve mně je... Mrkněte...

Přijela se tam na nás podívat i babička, tak jsem se snažil. Pak jsme šli ještě na delší procházku do lesa a den se nachýlil ke konci. Večer šli páníčkové OPĚT na pivo! Nechali mě na pokoji... volal jsem po jejich odchodu, že se nemusí bát, že všechno ohlídám... volal jsem ale jen chvilku, a pak si radši lehnul a zavrtal se do páníčkových trenek, co mi nechali na zemi.

A další den se sedlo do auta a frčelo konečně domů. Cesta byla opět neuvěřitelně nudná a dlouhá.. Jelo se brzda-plyn-brzda-plyn, nuda... hrůza... Ještě, že mám tak útulnou boudu... po očku jsem sledoval situaci, ale nepouštěl jsem se radši do žádných větších akcí.

Když jsme přijeli domů, byl jsem šťastnej, že je ten náročný vákend za mnou. Ještě jsme šli na procházku, a pak už nic nevím... jen mě budili na jídlo a na večerní venčení, jinak nic... pamatuji si pak až ranní příchod páníčka... Je krásné být doma... akorát dneska už jsem musel zase do školy, ale dnešní hodina probíhala mimo cvičiště pěkně v terénu, tak to byla od buzerplacu příjemná změna. Musíme pilovat jsme v půlce kurzu a zkouška se blíží!

Mějte se všichni krásně a užívejte jara! V lese už je to všechno zelený a to je bezva!

Pa, váš Badík.

PS: Poznal jsem tam spoustu hodných a skvělých lidí. Všechny tímto moc zdravím a děkuji za rady a tipy! Mirkovi Pospíšilovi za cenné zkušenosti a oraganizačně perfektně zvládlou akci včetně doprovodného programu a v neposlední řadě také za fotky asistentce Janě Pospíšilové.

PS1: Moc děkujeme za skvělé ubytování a přístup v restauraci. Páníčkové děkují za super jídlo. Kdybyste někdo měl cestu do Světlé, určitě navštivte penzion Horka.

 

—————

Zpět