z Vltavského kraje


Zpět do formy, aneb hubneme do plavek

09.05.2015 22:38

Všechny vás po opravdu dlouhé době zdravím!

Včera jsem dostal informační email od provozovatele čítače přístupů na mých stránkách, že prý bylo zaznamenáno 3000 přístupů. Neváhal jsem a okamžitě jsem si to musel ověřit...

...a ono opravdu jo! No tak jsem si řekl, že už nemůžu dál otálet a musím vám všem napsat, jak to se mnou teď je.

Kde jsme to minule skončili? Úvodem musím říct, že už je mi dobře. Celá patálie už je doufám za mnou a momentálně již několik týdnů normálně lítám a blbnu venku i doma a levá přední dobrý. Tak snad už to tak bude napořád. Bylo to šíleně nekonečných týdnů, kdy jsem si už chvílema myslel, že to nikdy neskončí. I na páníčkách bylo vidět určité zoufalství, zvlášť v určitých chvílích. Ani snad nebudu rozepisovat celou tu historii, protože by několik z vás mohlo během čtení usnout, a několik z vás by to zajisté ani nedočetlo do konce. Popisoval bych totiž dlouhé dny, kdy jsem byl pořád doma, chodil ven jen na otočku a nesměl jsem blbnout... prostě šílená nuda. Jedním z nejhorších období bylo ovšem období dlahy. Ano, došlo to až tak daleko, že jsem jel až do Prahy k ortopedům a dostal dlahu. Packa se mi totiž stále nelepšila, a když už to vypadalo po několika dnech, že to bude lepší, ze dne na den, se vše výrazně zhoršilo. Páníčkové tedy okamžitě nabrali směr veterina (i se mnou samozřejmě) a tam padl zcela zásadní verdikt, že dostanu dlahu, abych packu vůbec nezatěžoval, protože jsem venku dělal jako, že nic, ale doma jsem byl jak válečný veterán.

Výsledkem tedy bylo toto..

... co vám budu povídat, nebyl to žádnej med. Krom toho, že mi to překáželo v pohybu a dost blbě se s tim lezlo do pelechu, musel jsem s tim ještě fungovat venku a především počátky byly velmi složité - dostal jsem přezdívku žofrej d'pejrak. Protože navíc bylo ještě období vlhka, mokra a sněhu, dostal jsem drsňáckej návlek, abychom dlahu ochránili...

..s tím se opravdu chodilo hodně blbě...

Po pár dnech jsme jeli na převaz a začal se projevovat další problém - pod dlahu se nedostávalo moc vzduchu a začlo mi to mokvat...to svědění nebyl žíádnej med. Navíc nemusím bílou barvu a trochu jsem se v rámci nudy podíval na vatovou vycpávku okraje dlahy pod ramenem... Takže jsem trochu doma zaloboval a při dalším převazu jsem dostal mnohem hezčí omotávku v Rambo stylu... navíc to byla tzv. odlehčená verze, tudíž to trochu víc dýchalo.

Ale i tak mě to dost štvalo. Navíc přisla chvíle odjezdu páníčků, kteří měli již několik měsíců zaplacený výlet na hory a tak jsem i s dlahou šel na prázdniny k mamce. Tam jsem si užíval zasloužené dovolené a v rámci těch pár dní jsem absolvoval i preventivní kontrolu a převaz. Tamní doktor byl příjemný pán, který zjistil, že se mi pacina zapařila až moc a rozhodl, že tu dlahu sundá, jinak by prý z toho mohlo vzejít něco moc ošklivého... Bylo to pro mě vysvobození. Sice jsem i po sundání měl chvilku pocit, že tu dlahu pořád mám, protože packa byla celá prkenná, ale pozvolna jsem to rozhýbal a pod dozorem mamky se zotavoval. Páníčkové zanedlouho přijeli a jeli jsme domů s tím, že už to bude dobrý... Po pár dnech jsem ale zase začal kulhat... To už paničce ruply nervy a rozhodla, že mi namaže packu mastičkou pro lidi - proti zánětu šlach... mazali mi to 2x denně a k tomu ještě koupili takový kapičky (který byly pěkně hnusný). No a zřejmě až lidská mastička zabrala. Po pár dnech jsem se cítil skvěle a pacina zatím drží. Tak všichni doufáme, že to už tak zůstane.

Ještě pár týdnů od mého doléčení jsem byl držen zkrátka. Ovšem první vypuštění na louce, to byl zážitek, který bych přál zažít každému z vás. Úžasné..

Mezitím jsem hlídal páníčky a zastával úlohu asistenčního psa.. jako například zde..

.. je všechno v pořádku?...

 

.. ale, ale, copak to tady máme??...

 

Nebo např tady - Canisterapické koukání na TV...

Už jsme taky zvládli nedávno první cvičák po té dlouhé pauze. Bylo to fajn, jen jsem výrazně zaspal dobu, protože jsem přijel a dozvěděl se, že druhý den se konají zkoušky...na které šli vlastně všichni. Takže nás teď čeká dohnání zameškaných hodin a zkusíme nějaký ten testík na podzim.. uvidíme. Vše se bude odvíjet dle naší nálady a dle momentálních pocitů. Co jsem si prošel martýrium s tou packou, jsme s páníčkem zajedno v tom, že nic není důležitější než to, být zdravý. Tak si užíváme každý den, blbneme, hodně se mazlíme a občas cvičíme. 

Ať je to jakkoliv, tak jsem prostě zpět. Odolnější a veselejší než před tím, ale taky s mnohem jasnějšíma prioritama. Jedním z hlavních cílů je vyrýsovat břišáky na letní sezonu... už na tom všichni pracujeme... (já dostal nový granule a panička upekla před pár dny páníčkovi bábovku..).

Taky jsem se v květnu viděl ještě jednou s mamkou, tentokrát přijeli oni za náma... Do Liberce, kde se jedna panička od mamky zúčastnila Sprartan racu a byla fakt dobrá, trať byla hodně zajímavá a některé překážky bych rozhodně chtěl zkusit taky. Páníčkové to se mnou pojali jako socializační procházku s nespočtěm množstvím čtyřnohých a tísíců dvounohých, obstál jsem, panička měla jen pár puchýřů od vodítka... :)

Tak hubnutí zdar a brzy naviděnou!

PS: Moc tu děkuju Kaštánkům, že páníčkům umožnili jet na lyžovačku do Itošky a válečnýho veterána (rozuměj mě) si vzali i s dlahou do péče, chodili se mnou k vetovi, nechali mě spát s nima v posteli a na gauči, královsky mi podstrojovali a celkově dělali to, co mi na očích viděli!!! Jo a v den odjezdu a příjezdu tento komfort dopřáli i mým páníčkům... jsou prostě boží!

Badík

 

 

—————

Zpět